Glavnoje Upravlenije Naucnijch Lagerej pod upravljenijem soobscestva narodov - Kolonie

Harry se obezřetně vplížil na Obtlou ulici, i když byla Příčná ulice v této době peklem, tak tahle křivolaká ulička byla ještě milionkrát horší. Neustále držel jednu ruku na hůlce a rozhlížel se na všechny strany. Jizvu mu překrýval ušmudlaný baret, rozhodně nepotřeboval, aby ho někdo zrovna tady poznal.
Cesta byla lemovaná odchody a desítkami žebráků, Harry nikomu nic nedal, dobře věděl, že by se na něj zbytek okamžitě sesypal jako hejno vos na kus cumelu. Za dost peněz se tu dalo koupi vše, od nebezpečných lektvarů, přes temné artefakty, až po ukojení chtíče. Konečně byl na místě schůzky. Dělal, jako by si prohlížel výlohu. Přesně v sedm k němu přistoupila postava, oblečená v dlouhém černém plášti s kápí, přes kterou jí nebylo vidět do obličeje.
„Pojďte za mnou, Pottere, tady není bezpečno,“ hlas mu přišel povědomý, ale nemohl si ho nikam zařadit. Rychle postavu následoval, svou mohutnou postavou prorážela cestu davem a Harry měl potíže s ní udržet krok. Několikrát zahnuli do maličkých uliček ústících do Obrtlé, Harry usoudil, že to mělo zmást případné pronásledovatele.
Konečně vešli do malého obchůdku. Ze stropu vyseli usušené lidské hlavy velikosti tenisového míčku, Harry si všimnul, že mají zašitá ústa a oči nahrazené jakýmisi korálky. Zhnuseně se sehnul, aby se jich ani nedotkl. Na stěnách visela spousta podivně tvarovaných zbraní, totemů a rituálních předmětů. Vzduch tu byl cítit magií, starší a temnější, než je magie britská. Harry a jeho společník se prodrali okolo regálů plných čehosi až k pultu.
„Ahoj Grigori, potřebujem použít tvůj krb,“ zavrčel muž v kápi a hodil na pult váček s mincemi.
„Adezátělna, vy pojďte se mnoou,“ zachrchlal muž hlasem starého kuřáka se silným východním přízvukem. Vedl je do zadní části obchodu, měl tam zařízený malý byt, na stěnách viseli plakáty nahých žen, které se usmívaly a mávaly. Harry z nich jen s potížemi odtrhnul zrak a šel dál. Došli ke krbu, Harryho průvodce v něm hůlkou rozdělal oheň a hodil do něj trochu letaxu.
„Hudson manor, Pottere, dál už musíte sám,“ řekl, otočil se a odešel. Harry chvilku váhal, přeci jen se mu nechtělo strčit hlavu do lví tlamy. Ale neměl na vybranou, jen hlupáci si namlouvají, že existuje možnost volby, on věděl, co udělat musí.
Vstoupil do ohně, plameny šlehaly kolem něj, horké, ale přeci nezraňující. Nadechl se horkého vzduchu.
„Hudson manor,“ řekl pevným hlasem a sevřel prsty kolem hůlky. Svět se zatočil, Harry viděl, jak se kolem něj míhaly cizí krby, nevěděl, jak dlouho letěl temným světem, ale najednou ho krb vyplivnul na studenou podlahu.
Harry vypadl z krbu v obřím sále oválného tvaru. Strop se mu vzdouval stovky metrů nad hlavou, podpíraný masivními sloupy vytesanými z jednolitého kusu skály. Vůbec celý sál vypadal, jako vytesaný ve skále. Harry odhadoval, že má alespoň půl míle v průměru. Místnost neměla žádná okna, osvětlena byla tisíci koulemi, vznášejícími se ve vzduchu. Zářily jasným světlem a zaplavovaly celou místnost strašidelnými stíny.
Celý sál připomínal nějakou mudlovskou uprchlickou kolonii, podlaha byla pokrytá hrubými přístřešky, narychlo stlučenými ze všeho, co bylo po ruce. Ve vzduchu se navíc vznášel těžko zaměnitelný pach moči a dlouho nemytých lidských těl. Mezi přístřešky Harry zpozoroval několik postav, oděných v cárech. Vypadalo to, že je tu mnohem víc žen a dětí, než mužů.
„Pojď se mnou Pottere, Pán tě již očekává,“ Harry si konečně všiml blonďaté postavy, ležérně se opírající ve stínu vedle krbu.
„Kolik je tu lidí Malfoy?“ zeptal se Draca.
„Necelých patnáct set,“ odpověděl blonďák a vydal se na cestku směrem na druhou stranu sálu, „žilo jich tu víc, ale měli jsme tu pár menších epidemií…“
Malfoy ale rozhodně nevypadal, že by nějak strádal, Harrymu se zdál být ve velice dobré formě.
„Epidemií?“ nechápal Harry.
„Ano, chřipka, neštovice, dokonce pár případů tyfu,“ odvětil blonďák nezaujatě.
„Chřipka? Vždyť tu dokážu vyléčit i já…“ podivil se Harry a vytáhl hůlku, jako by mu chtěl patřičné zaklínadlo ukázat.
„Okamžitě to schovej,“ sykl Malfoy, „kvůli utajení jsme museli omezit kouzlení na minimum a zabavit usedlíkům hůlky, kdyby viděli, že ji někdo má, strhl by se poprask!“
Harry ji okamžitě skryl. Jak procházeli kolonií, zápach ještě zesílil, že všech koutů vykukovaly pohublé postavy. Sledovaly ho desítky očí, modré, zelené, hnědé šedé… ale jedno měly společné, byly plné strachu a špatně potlačovaného zoufalství. Ale někteří z nich ho poznali, asi ho považovali za spasitele, protože se v některých očích objevila i naděje.
Najednou ze stínu vystoupila postava oděná v cárech něčeho, co kdysi býval velice drahý hábit. V nich se ukrývala mladá žena, kdysi musela být velice krásná, ale teď měla propadlé tváře, zažloutlé zuby a mastné špinavé vlasy se jí lepily na hlavu. V ruce náručí držela malý uzlíček. Zastoupila jim cestu. Teprve když přišli blíž, Harry poznal, že v náručí svírá dítě, nemohlo mu být víc než pár měsíců.
„Prosím, pomozte mi,“ zašeptala, s pohledem upřeným do země. Malfoy ji chtěl obejít, ale Harry se zastavil.
„Co potřebujete?“ zeptal se, hlas se mu trochu třásl.
„Prosím, pane Pottere, požehnejte mu,“ zašeptala a podávala mu uzlíček. Harry se nejistě díval na malého človíčka, který mu pohled překvapivě vážně opětoval, neměl úplně jasnou představu, co po něm vlastně ta žena chce.
„Požehnat?“ zeptal se nechápavě. Malfoy si ho k sobě přitáhnul a začal mu naléhavě šeptat do ucha.
„Pottere, asi bys měl vědět, že dost lidí tě tu považuje za něco, jako proroka nebo spasitele. Měl sis jí nevšímat, tímhle sis dost nadrobil, nesmíme to lidem vyvrátit, přišli by i o poslední zbyteček naděje.“
„Ale já nejsem…“
„Tady nejde o to, co jsi nebo nejsi, ale o to, čemu věří, takže teď padej požehnat tomu pitomýmu děcku,“ dodal Draco a chytil ho za hábit. Harry se mu vytrhl a vzal dítě do náručí. Spalo, krásné zlaté vlásky se mu roztomile kroutily. Až do poslední chvíle nevěděl, co chce vlastně udělat, ale teď to bylo jasné, přišlo mu, jako by to nedělal on, ale kdosi úplně jiný.
„Ar moni, li karsa da cinic…“ zašeptal a na čelíčko dítěte načrtl složitou runu. Ta se rozzářila matným světlem, které po chvilce ustalo. Malfoy sebou trhl, ale žádné rozvíření magických proudů necítil, ať Potter udělal cokoli, normální magii nepoužil. Bylo to velice zvláštní, ale poslední věc, kterou hodlal udělat, bylo se na to ptát.
Scénu se skoro náboženským zaujetím pozorovaly trosky lidí, schovávajících se jako krysy v koutech. Draco nevěřil svým očím, ale uviděl, jak je dav obklopoval, vytvořil se kolem nich jakýsi kruh, v jehož středu byl Potter s dítětem. A najednou, jako na nějaký povel všichni padli na kolena. Byl to jakýsi tichý hold tomu, jehož považovali za svého spasitele. Harry vrátil dítě a s Malfoyem v závěsu pokračoval v cestě, dav se rozevřel, aby mohli projít.
„Pořád celebrita, co Pottere,“ ušklíbl se Draco, aby skryl svou nejistotu.
„Víš co? Drž hubu,“ řekl mu dobrosrdečně, ale překvapivě unaveně Potter. Pokračovali v chůzi, lidé je nenásledovali, pouze sledovali pohledem plným úcty. Konečně byli na místě, sídlo Pána Zla, pokud se mu tak dalo říkat vzhledem k hrozbě, která sužovala celý kouzelnický svět říkat, bylo větší, ale o nic méně provizorní, než ostatní příbytky. Draco zabušil na těžké železné dveře a ty se s děsivým skřípotem otevřely.
Harryho šokovalo, jak byla chodba začínající za nimi úzká a tmavá. Bylo tam vlhko a ve vzduchu se vznášel jakýsi neidentifikovatelný zápach. Harry opatrně začichal. Malfoy si toho všiml a očividně znervózněl.
Prošli ještě skrz několikery dveře, poslední byli chráněné dvoučlennou stráží, Harry by si tipnul, že alespoň jeden ze strážců byl vlkodlak. Harry se zhluboka nadechl a prošel do místnosti k Pánovi Zla.